Umění
Neřekli jsme lihovar. Řekli jsme vznikající umělecký lihovar. Všem to přišlo milý. Skoro všem. Je to dobrý, řekl mi Martin, když viděl blog Landcraftu. Dobrý, ale vyvaruj se dvou věcí (Martin je z byznysu). Neříkej, že nerozumíš byznysu a nepoužívej slovo umění. Martine, já ale fakt nerozumím byznysu. To není pravda. Nenech si to nakukat od těch, kdo byznys vnímaj jako nesmlouvavou vládu prachů bez ohledu na svět okolo. Tak jako ty sám nemáš rád, když někdo devalvuje umění a jeho ideály, nesnaž se dívat se svrchu na byznys, protože i tam ideály jsou. Nemaj je všichni, ale to přece nemaj ani umělci.
Přemýšlím o Johannu Sebastianu Bachovi a o tom, jak vnímal sám sebe a svoji hudbu. Hudbu, která na kůru u varhan formovala i mě. Hudbu bezpochyby geniální, o který ale spousta lidí (stejně jako o jazzu) prohlašuje, že je větší sranda ji hrát, než ji poslouchat. Nemám to tak. Právě při poslechu se do ní můžete ponořit a s hlavou v polštáři nasát celou její podstatu. Neznáme definici slova umění, proto o něm máme tolik věd. Z Bachovy hudby na vás ale umění vykoukne tak jasně, že i kdybyste žili celej život ve světě pod mrakem a o slunci by vám jenom vyprávěli, poznali byste ho v tu chvíli, kdy by se prodralo na vteřinu ven.
Jenže Bach nebyl umělec. Bach byl řemeslník. O to víc jeho umění vyniká, protože to v něm nacházíte sami, aniž by to o sobě ostentativně prohlašoval. Umění v hudbě se začalo nápadně ozývat až asi padesát let po Bachově smrti. To je na tom to fascinující. Beethoven byl umělec se vším všudy, protože jeho doba je dobou, která už vnímala člověka jako bytost s uměleckou duší. Doba bachovská je dobou nesekulární, dobou pokornou. V týhle době půjdete bosi přes půl Německa, abyste uslyšeli hrát hostujícího varhaníka Diderika Buxtehudeho. A Bach šel.
Proč ztratilo řemeslo svoje kouzlo? Svůj lesk? Proč posledních dvě stě let řemeslo vlastně upadá? Protože jsme umění povýšili na něco víc. Jako by nás už odrazovala řemeslnná prostota, neinvenčnost a nekreativita. Jenže to je omyl. Omylem jsme zaměnili prostotu za pokoru. Řemeslo není nic prostýho, řemeslo je jenom pokorný. Umění je naproti tomu řemeslo plus ego. A protože nechceme všechny umělce nařknout z egoismu, tvrdíme, že definici umění neznáme, ale víme, že čas to proseje a oddělí zrna od plev.
Arnold Schönberg v návalu radosti nad vynálezem dodekafonie prohlásil, že zajistil německý hudbě prvenství na dalších sto let. Nebyla to samozřejmě pravda, ale na jeho hudbě bylo dobře vidět, že géniovi můžeme dát jakýkoliv mantinely a jeho výjimečnost se i tak projeví. Paradoxně tím víc. Když mantinely nemáme (dneska), na pole umění se nám vtírá kde co. I kýč jak bič může jeho autor prohlásit za koncept a má pocit, že kritik utře. To rozvolněný pole, kde všichni můžou všechno, je živnou půdou pro vykuky a paskvilisty, osoby bez fundamentu řemesla, jehož nadstavbou teprve umění je. I Picasso uměl namalovat normální obličej, jinak by se do těch rozlámanejch ksichtů vůbec nepouštěl.
Stejně tak ta genialita vyniká u Bacha. V drsný sevřenosti hudebních mantinelů, kde jsou paralelní kvinty a oktávy předmětem opovržení, kde fuga má tak jasný pravidla, že vybočit znamená zařadit se mezi nedouky. Tam se pozná génius. Tam, kde jsou ty pravidla striktní a tvrdý. Platí to i ve víně. Můžete o svým víně do aleluja prohlašovat, že je to specificky oxidativně postavenej kousek, navazující na tradice Jury a Xerezu, dávnejch technologií z dob před pokročilou technologií, a že takhle má vlastně víno chutnat, ale nezakryjete tím fakt, že vám to prostě oxlo. Nebo zakryjete, ale jenom pro ty, pro koho jsou tyhle řeči důležitější než vlastní chuť. Možný je všechno, ale přežije jenom to nejlepší. Zrna od plev.