PŘÍBĚHY VERMUTOVÉ A BOTANICKÉ
...a další zkazky z kuchyně prázdninových povalečů.
Prázdniny jsou v trapu, vedro polevuje. Marketéři tak mají dvě možnosti: buď lákat na poslední paprsky slunce na terase, nebo na vidinu krbu a postupného se zachumlávání do podzimních deček a papučí.
My jsme pamětlivi přísloví, že ani sebelepší reklama nezvyšuje kvalitu nabízeného zboží. Proto zásadně neděláme reklamu, jen píšeme příběhy o tom, co a jak vzniklo. I když... píšeme příběhy je možná trochu nadnesené. On je píše život sám - a často líp, než bychom si je napsali sami.
Během poslední tisícovky let se naše země ocitla pod třemi zásadními vinařskými vlivy. První révové keře se k nám pravděpodobně dostaly z klášterů v Porýní společně s babičkou Svatého Václava. Druhá vlna přišla od Hunů z Panonie a učinila jih Moravy oblastí vínu dodnes zaslíbenou. Tu poslední si pak spojujeme s Karlem IV., který v mládí pobýval na burgundském dvoře a přivezl k nám první pinoty. Král tehdy osvobodil nově vysazené vinohrady od daní, čímž vinaření hodně podpořil. Jedna z vinic, které dal někdy kolem roku 1367 vysadit, je trať na Kněží hoře v Loděnici, odkud jsou tyhle hrozny i byliny.
Vinohrad tam byl pravděpodobně až do třicetileté války, kdy ho lidstvo opustilo, protože mělo úplně jiný starosti. Až o čtvrt milénia později (1869) tudy projížděl gastrobaron Antonín Cífka, povšimnul si téhle unikátní polohy a rozhodl se, že si tu postaví novorenesanční zámeček. Měl růžovou fasádu a vypadal trochu jako dort. Co by to ale bylo za hoteliéra, kdyby nezmerčil i potenciál kopce za barákem. Ten sice patřil místní faře, ale farář se dal přemluvit a deset let na to už Kněžihorské víno sbírá medaile po Evropě. Marketing byl třeba, protože vinice tehdy produkovala asi 25.000 litrů vína ročně.
Ani Cífkova éra nebyla věčná. Umírá v roce 1881, na vinici se střídají jeho dědicové a v roce 1912 už ji opouští i jeho vnuk. Zámeček chátrá a v roce 1945 se dostává pod správu Výzkumné stanice vinařské v Budňanech. Poslední éra začíná v roce 2012, kdy zámeček kupuje pravoslavný ženský řád a začne ho dávat dokupy, stejně jako vinici, kterou jeptišky znovu osazují révou. Jedou v bio kvalitě, protože hroznová šťáva je primárně určená pacošům jejich hospicu. Někdy jim celkem dost hroznů zbude a tady do příběhu vstupujeme my.
Jeptišky si v roce 2023 neuměly poradit s objemem sklizně, takže jsme si od nich vzali asi dvě tuny hroznů. Ve vinohradu jsme nasbírali pestrou plejádu bylin, které perfektně zapadají do aromatu vína. Byliny jsme naložili do vínovice, kterou jsme si o rok předtím vypálili z vína z Lobkowiczkého panství. I tam to máme z Turska asi půl hodiny cesty.
Jeptišky jsou krásně pitelný hořko sladký vermut. Květinová a bylinná vůně, šťavnatá chuť, ideální podzimní pití. Super do negroni a dalších míchaček, ale možná nejlepší jen tak s ledem nebo půl na půl se sodou. Rok si poležel v dubovém sudu, kde se krásně zakulatil a nabral opojný oříškový ruměnec.
BERGAMUT
Jasně. Bergamut už jsme měli. Byl to vermut, kterej se prodal ze všech nejrychleji a i když jsme všem vysvětlovali, že je to jenom limitka, pořád si ho někdo objednává. Strkat hlavu do písku před poptávkou se nedělá. Loni v létě jsme proto začali hledat stabilní zdroj fajn vína, ze kterýho bychom ho mohli dělat stále.
Našli jsme ho u Petra Marady z Mikulčic. Petr má něco přes dvacet hektarů vinic v bio kvalitě a tenhle hibernal je z trati Nechory. Bergamut tak má klasickou šťavnatost po hořkém ovoci a bylinách medový konec a líbeznou kyselinu. Krb nebo letní terasa? Je to jedno.
Jo, limitky jsou skvělá věc, ale víte, co s nima je největší problém? Jakmile se s něčím naučí barmani pracovat, je to vyprodaný. Jejich drinky přestanou dávat smysl a my si vysloužíme pár hejtů. Mezitím se skamarádíme s pěstitelem bergamotu, zajedeme k němu do Řecka na dovolenou a dohodneme se na odebírání přebytků, které by kvůli velikosti nebo bizarním tvarům zůstaly ležet jako potrava pro řecké mravence. Navezeme to, vyextrahujeme, dosladíme, dáme do sudu, necháme uzrát, vytočíme, dohořčíme, vyladíme a nalahvujeme. Trvá to sice rok, ale teď je to tu.
FATA MORGANA
Někdy sami sobě závidíme, jakou máme skvělou práci: Zavolali nám na jaře z Botanické zahrady v Troji, jestli bychom jim nevydestilovali skleník. Považte tu opojnou krásu! Fata Morgana - oči přecházejí (jo, našli jsme i koku :-) a na obzoru se mihotá představa ginu plného kurkumy, zázvoru, galangalu a dalších, neuvěřitelně opojných tropických rostlin.
