Na co myslí sud

Chvíle ticha, než se otevře opona. Modlitba. Prosím, ať to nejsou sirky. Ať to nejsou dýhy nebo piliny. Ale ne, vždyť jsem v nejlepších letech. Do pilin jdou jenom ty břízy z paseky nebo ty nálety pod vysokým napětím. A na sirky jenom vysoký smrky, těch tu stejně moc není. Tak co teda? Trám by byl krásnej. Hlavní trám ve velkým domě, kde se scházej příjemný lidi k hodování a společný muzice. Na dalších tři sta let. Nebo postel. Dopřávat někomu pohodlí a klid, němě svědčit u něčího milování. Ještě dveře by šly. Míň už parkety.

Kde jsi rostl? V lese na hranici domoviny mý a babiččiny, kde tě za praštící zimy podťali a naložili, manévry ve sněhu a hluboký rygoly těžký techniky, chvíle klidu na hromadě podél cesty. Obleva, pak zase přituhlo; a už tě vezou na pilu, cestou vzpomínáš na sběrače borůvek a hub, na zatoulaný děvčátko, co hledalo ztracenej košík malin a počůralo si u toho punčocháče. Na teplej jarní vítr, když se ti začaly nadouvat větve a cítil jsi ten hukot, když ti míza rozbalovala listy, na duběnky a na útoky puklice, na to smíření se včelama, na vlastní sílu, která uměla rvát ze země kameny a drtit je mezi kořenama. Na jamku, kam zatejkala voda, kam chodily sýkorky pít a máčet si křídla.

Pila se rozdrnčela. Tak trám to nebude, kamaráde. Spíš myslím nějaký latě, čert ví. I když… Radiální řez, to vypadá nadějně. Zůstávám pohromadě ve vysoký hráni, je to dvůr, na zemi beton, jaro nastoupilo a prší. Když to zase uschne, na zemi se objevujou hnědý cestičky od vyplavenýho taninu. Už je to jasný, budu sud. Bude ve mě víno! Nikdo po mě nebude šlapat, nikdo se mnou nebude vrzat. Budu dávat radost, propouštět kyslík a nasávat to, co každej rok přijde z vinic. Ještě tři roky čekání a bude to.

Kam mě odvezou? Do chladu temna, kde ze stěn kape a lne k nim hustá plíseň, co se o ní říká, že i sudu svědčí? Brr… To já bych radši kořalku. Někam, kde to do mě nateče rovnou z kolony, kde vůně jablek prodchne moje póry a kde nám budou pouštět hudbu, aby špiritus krásně zrál. Já rád bych tóny svýho mládí hltal v přítmí, který jakoby nahrávalo intimnímu prožití každý vibrace, Magdalena Kožená o tom neví, ale můžem být jedno, dýchali jsme spolu a sáhli jsme si fascinovaně na déčko, tam, kam mezzo-soprán už normálně nezabrousí, jen teď nám vytryskly slzy, když zazvonil o hranu et exsultavit spiritus meus, je možná rok devadesát sedm, kdy už byla za hvězdu, ale tu árii z Magnificat zpívá do dneška.

A ta další je přesně z roku, kdy vysadili tátova tátu. Je o tom, že ovce se můžou klidně pást tam, kde je pastýř dobrý. Ono se řekne Jégrovka, každej si představí ty mrtvý zajíce obložený smrkovou ratolestí, protože kdo by tam dával haluz z našince, když mrzne až praští. Je to světská kantáta, ale ta paralela s Ježíšem, když říká, že je pastýř dobrý, ta z toho čučí jak straka z buku. Poprvé zněla 23. února, dva dny před nástupem Fridricha Viléma na trůn. To byl můj děda ještě žalud.