Dotace jsou svině, ale…

Někdy mi přijde, že dostatek peněz by teoreticky mohl vyřešit všechny problémy. Je to samozřejmě iluze, protože jako romantik vnímám peníze především jako překážku v cestě za prazvláštními sny. Ale stejně. Někdo vám nabízí, že vám něco dá. Zadarmo. Abyste mohli dělat to, co dělat chcete. To zní přece dobře. Nebo ne? Zní.IMG_2560

Hledám, kdo by nám s těma dotacema mohl pomoct. Je to pro mě změť pojmů a termínů, každou chvíli z toho vyletí nějakej ptáček a celý je to psaný zvláštním ptydepe, aby to na sebe nabalilo radící agentury. Tak si poguglím radící agentury. Pan František zní do telefonu mile, sídlí výhodně, domluvili jsme si schůzku. Je to zadarmo, takže neber to. Beru.

IMG_2629Pan František je velice milý. Hovoří sametovým altem a mám pocit, že má prodloužený řasy. Kouká se mi upřeně do očí, takže musím co chvíli uhnout a dělat, že si prohlížím něco strašně zajímavýho na bílý zdi jeho kanceláře. Napřed to vypadá, že tam nic není, ale úplně nahoře pod stropem je pavouk. To mi dodává trochu naděje.IMG_2673Pozorně si vyslechnul (pan František, ne pavouk) náš příběh. Hodně snů, všude samý vize, málo kapitálu. Pak si vzal tužku a začal črtat schéma našeho budoucího uspořádání. Vy, pane Ondřeji, budete soukromý zemědělec. Čtyřicet vám bude až za rok, tak to stihnete ještě dotaci pro mladou krev. Budete prvovýrobce a budete ovoce prodávat tady panu Petrovi. Dostanete dotaci na pozemek, na traktor, na výsadbu, na propagaci a marketing.

IMG_2565Vy, pane Petře, budete zpracovatel. Budete kupovat tady od pana Ondřeje to jeho ovoce. On ho ale samozřejmě nemusí vypěstovat všechno sám. Jsou přece roky, že se neurodí. Mrk mrk. Dostanete dotaci na moštárnu, zemědělskou prvovýrobu, lokální produkci. Jo a přestěhujte se někam na sever Čech, to pak dostanete ještě na podporu zaměstnanosti.IMG_2598No a celou tu vaši palírnu uděláme jako sociální podnik. Zaměstnáte tam papírově nějakýho člověka před důchodem, on moc práce neudělá, ale to nevadí. Nebo kluka z pasťáku, ale hlídejte si pokladnu, jo? A nebo bezdomovce, házet jabka do drtičky přece umí každej. Dostanete 85% všech nákladů a je to až do výše pěti miliónů. Dobře, my si to ještě necháme projít hlavou.IMG_2701Slova pana Františka mi zněj v hlavě ještě když kráčíme ulicí. Pět miliónů. A traktor. A stačí jenom udělat si akreditovanej kurz Ministerstva zemědělství a mít jenom pět hektarů a zemědělství musí tvořit jenom 70% všech mejch příjmů a musí prokazatelně růst podle daňovýho přiznání. A Petr musí jenom rozdělit moštárnu a napsat ji na někoho jinýho a palírnu taky a já tam nesmím figurovat jako spolumajitel a musíme založit ještě dvě další společnosti a dělat jakože ten prodává tomu a ten zas tomu zpátky, já budu vlastnit kvasy, ale Petr mošty, sociální podnik je pak bude pálit a to se bude dělit mezi dvě další eseróčka, já to odkoupím zpátky od zpracovatele, budovy se přepažej protipožární stěnou, zkolaudujou se zvlášť a každá dostane jiný číslo popisný, protože technicky je budou vlastnit jiný společnosti a…IMG_2693„Na to se asi vyserem, co?“ Přeruší mi Petr tok myšlenek.
„Asi jo, hele. Tohle fakt nestojí za to.“
„Ale stejně. Těch pět mega. Víš, co by se za to dalo udělat krásy?

Na co myslí sud

Chvíle ticha, než se otevře opona. Modlitba. Prosím, ať to nejsou sirky. Ať to nejsou dýhy nebo piliny. Ale ne, vždyť jsem v nejlepších letech. Do pilin jdou jenom ty břízy z paseky nebo ty nálety pod vysokým napětím. A na sirky jenom vysoký smrky, těch tu stejně moc není. Tak co teda? Trám by byl krásnej. Hlavní trám ve velkým domě, kde se scházej příjemný lidi k hodování a společný muzice. Na dalších tři sta let. Nebo postel. Dopřávat někomu pohodlí a klid, němě svědčit u něčího milování. Ještě dveře by šly. Míň už parkety.

Kde jsi rostl? V lese na hranici domoviny mý a babiččiny, kde tě za praštící zimy podťali a naložili, manévry ve sněhu a hluboký rygoly těžký techniky, chvíle klidu na hromadě podél cesty. Obleva, pak zase přituhlo; a už tě vezou na pilu, cestou vzpomínáš na sběrače borůvek a hub, na zatoulaný děvčátko, co hledalo ztracenej košík malin a počůralo si u toho punčocháče. Na teplej jarní vítr, když se ti začaly nadouvat větve a cítil jsi ten hukot, když ti míza rozbalovala listy, na duběnky a na útoky puklice, na to smíření se včelama, na vlastní sílu, která uměla rvát ze země kameny a drtit je mezi kořenama. Na jamku, kam zatejkala voda, kam chodily sýkorky pít a máčet si křídla.

Pila se rozdrnčela. Tak trám to nebude, kamaráde. Spíš myslím nějaký latě, čert ví. I když… Radiální řez, to vypadá nadějně. Zůstávám pohromadě ve vysoký hráni, je to dvůr, na zemi beton, jaro nastoupilo a prší. Když to zase uschne, na zemi se objevujou hnědý cestičky od vyplavenýho taninu. Už je to jasný, budu sud. Bude ve mě víno! Nikdo po mě nebude šlapat, nikdo se mnou nebude vrzat. Budu dávat radost, propouštět kyslík a nasávat to, co každej rok přijde z vinic. Ještě tři roky čekání a bude to.

Kam mě odvezou? Do chladu temna, kde ze stěn kape a lne k nim hustá plíseň, co se o ní říká, že i sudu svědčí? Brr… To já bych radši kořalku. Někam, kde to do mě nateče rovnou z kolony, kde vůně jablek prodchne moje póry a kde nám budou pouštět hudbu, aby špiritus krásně zrál. Já rád bych tóny svýho mládí hltal v přítmí, který jakoby nahrávalo intimnímu prožití každý vibrace, Magdalena Kožená o tom neví, ale můžem být jedno, dýchali jsme spolu a sáhli jsme si fascinovaně na déčko, tam, kam mezzo-soprán už normálně nezabrousí, jen teď nám vytryskly slzy, když zazvonil o hranu et exsultavit spiritus meus, je možná rok devadesát sedm, kdy už byla za hvězdu, ale tu árii z Magnificat zpívá do dneška.

A ta další je přesně z roku, kdy vysadili tátova tátu. Je o tom, že ovce se můžou klidně pást tam, kde je pastýř dobrý. Ono se řekne Jégrovka, každej si představí ty mrtvý zajíce obložený smrkovou ratolestí, protože kdo by tam dával haluz z našince, když mrzne až praští. Je to světská kantáta, ale ta paralela s Ježíšem, když říká, že je pastýř dobrý, ta z toho čučí jak straka z buku. Poprvé zněla 23. února, dva dny před nástupem Fridricha Viléma na trůn. To byl můj děda ještě žalud.

O destilaci a filtraci

Pivo má jednu velkou výhodu. Když máte žízeň, můžete ho do sebe naklopit půl litru a krásně ji spláchnete. Ne že byste si doplnili tekutiny, ale ten pocit z hltání vychlazený desiny je k nezaplacení. Miloš Michlovský mi sice kdysi tvrdil, že na žízeň pije veltlín, a že pro něj není problém vypít za den tři nebo čtyři litry vína, mně asi bude ještě nějakou dobu trvat, než dorostu do jeho formátu.img_2411

Větu Martina Žufánka o tom, že destilace je nejlepší filtrace, jsem donedávna bral spíš jako bonmot. Až teď mi došlo, jak to vlastně myslí. Psychologové tomu říkají heuréka moment a odvolávají se na to, jak Archimédés lezl do tý vany. (Tady popustím trochu uzdu svýmu hnidopišství, protože mám pocit, že ta story s vanou je ze dvou důvodů kravina. Jednak jsou antický lázně trochu něco jinýho než vana, kde je pohyb hladiny jasně vidět, druhak v lázních v Archimédově době byla tma, takže tam asi bylo prt vidět. O tom, jak vypadaly řecké lázně píše pěkně Seneca v dopisech Luciliovi.) Jenže on to bonmot není. Je to jenom přehodnocení destilátu z vulgárního chlastu na ultrakoncentrovanou vůni a chuť. Znamená to, že ho nebudete pít ani jako pivo, ani jako víno. Že ho ani s jedním nebudete srovnávat.img_2421

Mám zkreslenej úhel pohledu tím, že dělám všeho málo. Vydestilovat něco, s čím se tady dva roky pipláte a máte toho jeden sud, by bylo zvěrstvo. Ale ten princip funguje. Zapomeňte na model, že co se nepovede jako víno, to se vypálí. Je to kravina. Když nebudete mít zajímavý jabka, vynikající mošt, dobře vykvašeno a dobře vyzrálo, neuděláte z toho dobrou kořalku, ani kdybyste se rozkrájeli. Čím lepší něco bude v normálním stavu, tím lepší to pak bude vypálený.img_2425

Tak si představuju, že něčeho mám hodně a jeto strašně dobrý. Třeba svou letošní višňovinu. Ta vznikala z plástů plných medu a pylu od vlastních včel, co bydlej kousek od Karlštejna. Místo vody jsem ji naředil tramínem z Modřanský vinice a moštem ze starejch odrůd jablek. Dokvasila do sladka jako medovina a pak do ní šly višně, který rok ležely v kořalce. V kořalce z višní z toho roku ještě předtím. Celý to dlouho leželo v kameninový amfoře a čekalo na tu pravou chvíli. To je příběh, ne? Temně rudá barva a medová chuť s decentní mandličkou v závěru, mraky vrstev a záhybů vůně i chutě. Jak by to asi chutnalo vypálený?img_2400

U cideru je naprosto zásadní, s jakou pracujete surovinou. Když máte jabka ze starejch sadů, dostáváte ovoce chudší na dusík. Když je mošt chudší na dusík, kvasí pomaleji. Když kvasí mošt pomaleji, je senzoricky bohatší. A pak, když máte vykvašeno, to můžete dát do sudu. Sud je rozměr! Proč to sem tahám? Protože u destilátů a likérů je to navíc obohacený o ten level, že tohle všechno můžete dělat hned dvakrát. Můžete si hrát s původem ovoce a kvašením, aromatizováním a zráním kvasu; a pak ještě s výsledným destilátem a jeho vlastním aromatizováním a zráním.img_2407

Takže ano. Destilace je vynikající filtrace. Dá vám něco strašně koncentrovanýho, u čeho váš možná na první pohled odradí ta stupňovitost. Ale pokud před sebou máte něco, kde nejde jenom o voltáž, ale o lásku uvnitř uloženou, dostáváte geniální produkt s otiskem místa, času a duše svého tvůrce. Mohlo by se tomu říkat terroir, ale ani to není nutný.

Cejch

S úctou se skláním ke každýmu, kdo umí něco rukama. Možná protože uříznout třeba rovně prkno je pro mě naprosto nadlidskej výkon a obdivuju každýho, kdo to umí. Připomíná mi to jednu rodinu, kde chlapík je špičkovej diplomat, ale není si doma schopnej udělat ani čaj. Ptal jsem se jeho ženy, jestli jí to nevadí. Ani ne, povídá. On je totiž strašně vděčnej strávník a neskonale mě obdivuje i za krajíc chleba s máslem.dsc_1728

Když mi Michal Fexa nabídnul, že nám udělá cejch, vůbec jsem netušil, proč bych ho měl potřebovat. Jenže když se pak podíváte na ten kus železa, na tu přesnost písmen, na tu hmotu, na ty hrany, popadne vás až taková hrdost na lidský plemeno, že tohle všechno někdo umí rukama. Ten kus železa potřebujete nutně, to dá rozum.

Na začátku všeho vždy stojí vize. Požadavek, grafický návrh, skica. V případě LANDCRAFT se jednalo o jednoduchou, jasně definovanou předlohu s vybraným fontem písma. Ve složitějších případech, např. při lití bronzových pamětních desek je první fáze trochu obsáhlejší a náročnější na přípravu. Nejde vždy jen o plochý text a někdy je nutné přizvat přizvat k dílu také sochaře.dsc_1904

Pravda je taková, že my ho skutečně potřebovat budeme. Celní správa totiž touží po tom, aby naše sudy v daňovém skladu byly nezaměnitelné. Kromě jejich zkalibrování je tak ještě musíme označit vlastním logem, vypálit přesný objem a unikátní číslo, které se bude shodovat s číslem v našich knihách.

Jsme v době pokrokové. K přípravě modelu pro formování se využívá počítač s řízenou frézou, ale ještě děda dělal tuto práci ručně, literu po liteře. Usazením jednotlivých písmen na podkladovou desku vznikne model. Dokončený model již slévač zaformuje do velmi jemného písku. Zjednodušeně řečeno, jako bábovičku. Model musí být přesný, hladký a čistý. Jinak ho z písku prostě nevyndáte bez porušení grafiky. Do takto připravené formy se za určité teploty nalije bronz. Na světě je neobrobený odlitek.img_3100

Kolik my tam těch sudů budeme mít? 4.000 litrů 50% kořalky, to znamená 16 bariků ročně. Spíš ale míň, protože optimální koncentrace pro zrání ve dřevě je asi 62%. Když uvážím, že tři roky je pro zrání jablek minimum, bude tam asi 50 sudů. Představuju si je narovnaný vedle sebe podél stěny ve třech vrstvách. Pro mě, co jsem od malička ulítával na naštosovanejch kompotech u babičky ve sklepě, to bude dokonalej pohled.

Nastupuje cizelování a broušení čelní plochy. Cizelování je vlastně zbavení odlitku všeho co na výsledný výrobek nepatří. Cizelér odstraní nerovnosti a domodeluje výslednou grafiku. Ruční práce z které bolí ruce. Následuje přebroušení čel jednotlivých písmen nahrubo. Opět ručně. Objeví-li se náhodou vzduchová bublinka, brousíte znovu. Pro sjednocení plochy výrobku se upraví povrch tzv. pískováním. Jde o tlakové otryskávání povrchu pískem. Ještě jedno závěrečné přebroušení čelní strany, aby výsledný text vystoupil do popředí. Hotovo.img_3101

Vzít ten kus železa a ponořit ho do ohně je neuvěřitelně uspokojující. Uhlíky, žhnoucí červeň a jas, kouř, malý jiskřičky na povrchu kovu. Trvá dlouho, než se nažhaví. Hodně dlouho. Ale pak září do tmy jako kráter sopky. Cítím v sobě ten patos, když ho poprvé přiložím na kus fošny. Čekám kouř a syčení, ale neděje se nic. Málo jsi žhavil, chlapče. Znovu.

Posledním krokem výroby je patinování. Ochrana proti působení okolních vlivů. Jde o povrch, který vzniká chemickou reakcí nanášených látek na povrch odlitku. Pro finální ochranu se ještě na povrch nanese vrstva včelího vosku. Staletími vyzkoušená přírodní ochrana. Vyrábí atelier Vocelova.img_3096

Pak zasyčí, pryskyřice ve dřevě povoluje, pálí se a voní. Tohle je nanečisto, takže smrk. Sudy jsou z dubu, tam to bude vonět úplně jinak. Jako červený. Jako podzimní listí v lesích nad Řevnicema. Jako když štípu třísky. Jako když vytáčím sud od vína. Jako…

 

Kalibruj se průtokem!

Mluvím už asi dvanáctou minutu s pracovníkem celní správy. No, já vlastně moc nemluvím. Spíš on na mě něco chrlí. Člověk by si řekl, že když už má ten daňovej sklad, co ne něj neustále mířej kamery, tak že tam může do těch sudů prostě napumpovat kořalku a všechno bude v cajku. Je to přece pod dohledem, takže si tam odsud nemůžu nic upít, ne? Není to tak. To by to bylo moc jednoduchý.

dsc_0641

Především: sud je takzvaně nekalibrovaná nádoba. To znamená, že od bednáře vyleze s nějakou tou tolerancí plus mínus pár litrů. Teoreticky si kupujete sto padesátku, ale vejde se vám tam 137,4 nebo taky 162,8 litru. A na to vám celník neskočí. Takže mi právě osmou minutu vysvětluje, jak na každý sud vyrobí speciální měrnou tyč, podle které bude jasné, kolik kořalky v sudu je, každá tyč bude ke konkrétnímu sudu, zapečetěná ve skříni a bude mít vyražené speciální číslo, které se bude shodovat s vyraženým speciálním číslem na konkrétním sudu. A že to samozřejmě musíme zaplatit.

dsc_0700

Vím, že máte těžkou práci, snažím se ho obměkčit, zatímco obracím oči v sloup. Ale co kdybychom to udělali malinko jinak? My budeme ty sudy mít na počátku vždycky plné a dohodneme se, že nic neplného do skladu nepůjde. V tom případě by stačilo na sud vyrazit jeho přesný celkový objem (ten by se dal jednoduše změřit průtokovým měřidlem) a bylo by to. Pan celník chvíli mlčí a pak prohlásí, že se o způsobu měření průtokovým měřidlem musím poradit s Metrologickým institutem, protože oni budou chtít na každý sud jejich protokol.

dsc_0741

Metrologický institut, co je vám úřad. Možná jste o něm nikdy neslyšeli, ale jeho pobočku najdete prakticky v každém městečku. Na všechno tu mají oddělení. Oddělení tlaku, oddělení geometrických veličin, oddělení měřících transformátorů a tak dále. Naše oddělení se jmenuje nějak jako oddělení průtoku plynů a kapalin, ale nevím to jistě, protože si mě tam předávaj jak horkej brambor. Zdánlivě banální požadavek se mění na neskutečný byrokratický problém, protože měřič průtoku stojí hodně peněz a blbě se převáží, takže by radši sudy naplnili přes nějaké odměrné nádoby, což pak ale není průtok, takže to není jejich oddělení. Nakonec se dostávám k pánovi, který zná někoho, kdo kdysi podobnou věc dělal u Jelínka ve Vizovicích. Doporučují mi kontaktovat oblastní pracoviště Zlín.

dsc_0931

Pán ve Zlíně je nadšen (když se k němu konečně propracuju). S láskou vzpomíná na vůni slivovice a hned vymýšlí, jak to udělat, abychom nemuseli platit jeho dlouhý výjezd přes celou republiku, protože nikdo jiný to evidentně nezvládá. Pak mi navrhuje, že na jaře pojede za příbuznými do Loun, že by se u nás stavil a napsal by si to jen jako místní šetření. Bez váhání mu to odsouhlasím, protože je mi jasný, že tímhle tempem řešení dílčích problémů stejně dřív než na jaře nic pálit nebudem.

dsc_0917

Pokládám rozžhavenou nokii a usedám k mailu. Musím napsat Christině Moser, která obchoduje se sudama, aby nám na jaře navezla pár kousků po bílých burgundách a něco po sladkým sauternes. Pak píšu jednomu chlapíkovi o sudy po sherry PX a ještě kontorluju, kolik tu mám drsně vypálených padesátek. Ať když už sem chlapík jede, ať toho udělá co nejvíc. Však my to pak už nějak naplníme. A vy vypijete.

Jak přijely višně za náma

Když už jsme si vyzkoušeli, že třešně prostě nejdou sesbírat za normální peníze, vypravili jsme se za sadařem. Pan Miller hospodaří kolem Turska na spoustě hektarů a přímo ve vedlejších Holubicích má višňový sady. Sklízí mechanizovaně. Proč, to už jsme si řekli. Pak to naloží do bedýnek, bedýnky na traktor a traktor nám po troše snahy zajede až do dvora. Tady stojíme my. My, co jsme v životě viděli pohromadě maximálně metrák višní ve vietnamským ovozelu, máme najednou na dvoře tři tuny.

Epizoda II třešně final from WINEPUNK on Vimeo.

Z těch tří dnů si pamatuju jenom útržky. Bylo asi třicet stupňů ve stínu. Na rozpáleným dvoře nejmíň padesát a u pasteru, kde jsem byl většinu času, bylo určitě aspoň sto dvacet. Zdi statku krásně nesou tón, takže to svádí k halucinačním popěvkům. Prvnímu dnu vládnul Bach, druhýmu Pařížská šestka a třetímu chorovod.5

Surovinu připravovali nadšenci venku. Povolali jsme zálohy. Zaměstnance nemáme, takže to byli kamarádi a kamarádky, často rodinky s dětma. Naučit třeba tříletýho kluka stříkat zahradní hadicí je hrozně snadný. Teda až do chvíle, kdy mu ji musíte vzít, protože už je pod váma dvacet čísel vody a začínaj vás brnět kotníky, protože někde probíjí zahradní zásuvka.3

Znovu a znovu (kolikrát se nám to ještě stane?) se ukazuje, kde je blbost šetřit. Když bude mít farmář špičkovou kvalitu za 100% ceny a béčkovou za 70% ceny, nešetřete a připlaťte si za tu špičku. Protože když to neuděláte, devadesát pět procent času pak strávíte probírkou, protože ty plesnivky v tom mít nechcete. A ten čas jsou peníze. Zní to debilně, ale fakt je to tak.2

Dobrá zpráva je, že máme sirupy ve famózní kvalitě. Šťavnatý a sladký jak cecek (do 100 litrů moštu jsme dávali 70 kg cukru a 4g kyseliny citronový). Horší zpráva (pro zákazníky) je, že ho první den ochutnal kamarád s hospodou a rovnou si dvě stovky láhví odvezl. No a pak tam budou ještě nějaký další dobroty. Ale jak říká Ludwig Wittgenstein: o čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet. Ja?

Umění

Neřekli jsme lihovar. Řekli jsme vznikající umělecký lihovar. Všem to přišlo milý. Skoro všem. Je to dobrý, řekl mi Martin, když viděl blog Landcraftu. Dobrý, ale vyvaruj se dvou věcí (Martin je z byznysu). Neříkej, že nerozumíš byznysu a nepoužívej slovo umění. Martine, já ale fakt nerozumím byznysu. To není pravda. Nenech si to nakukat od těch, kdo byznys vnímaj jako nesmlouvavou vládu prachů bez ohledu na svět okolo. Tak jako ty sám nemáš rád, když někdo devalvuje umění a jeho ideály, nesnaž se dívat se svrchu na byznys, protože i tam ideály jsou. Nemaj je všichni, ale to přece nemaj ani umělci.

Přemýšlím o Johannu Sebastianu Bachovi a o tom, jak vnímal sám sebe a svoji hudbu. Hudbu, která na kůru u varhan formovala i mě. Hudbu bezpochyby geniální, o který ale spousta lidí (stejně jako o jazzu) prohlašuje, že je větší sranda ji hrát, než ji poslouchat. Nemám to tak. Právě při poslechu se do ní můžete ponořit a s hlavou v polštáři nasát celou její podstatu. Neznáme definici slova umění, proto o něm máme tolik věd. Z Bachovy hudby na vás ale umění vykoukne tak jasně, že i kdybyste žili celej život ve světě pod mrakem a o slunci by vám jenom vyprávěli, poznali byste ho v tu chvíli, kdy by se prodralo na vteřinu ven.

Jenže Bach nebyl umělec. Bach byl řemeslník. O to víc jeho umění vyniká, protože to v něm nacházíte sami, aniž by to o sobě ostentativně prohlašoval. Umění v hudbě se začalo nápadně ozývat až asi padesát let po Bachově smrti. To je na tom to fascinující. Beethoven byl umělec se vším všudy, protože jeho doba je dobou, která už vnímala člověka jako bytost s uměleckou duší. Doba bachovská je dobou nesekulární, dobou pokornou. V týhle době půjdete bosi přes půl Německa, abyste uslyšeli hrát hostujícího varhaníka Diderika Buxtehudeho. A Bach šel.

Proč ztratilo řemeslo svoje kouzlo? Svůj lesk? Proč posledních dvě stě let řemeslo vlastně upadá? Protože jsme umění povýšili na něco víc. Jako by nás už odrazovala řemeslnná prostota, neinvenčnost a nekreativita. Jenže to je omyl. Omylem jsme zaměnili prostotu za pokoru. Řemeslo není nic prostýho, řemeslo je jenom pokorný. Umění je naproti tomu řemeslo plus ego. A protože nechceme všechny umělce nařknout z egoismu, tvrdíme, že definici umění neznáme, ale víme, že čas to proseje a oddělí zrna od plev.

Arnold Schönberg v návalu radosti nad vynálezem dodekafonie prohlásil, že zajistil německý hudbě prvenství na dalších sto let. Nebyla to samozřejmě pravda, ale na jeho hudbě bylo dobře vidět, že géniovi můžeme dát jakýkoliv mantinely a jeho výjimečnost se i tak projeví. Paradoxně tím víc. Když mantinely nemáme (dneska), na pole umění se nám vtírá kde co. I kýč jak bič může jeho autor prohlásit za koncept a má pocit, že kritik utře. To rozvolněný pole, kde všichni můžou všechno, je živnou půdou pro vykuky a paskvilisty, osoby bez fundamentu řemesla, jehož nadstavbou teprve umění je. I Picasso uměl namalovat normální obličej, jinak by se do těch rozlámanejch ksichtů vůbec nepouštěl.

Stejně tak ta genialita vyniká u Bacha. V drsný sevřenosti hudebních mantinelů, kde jsou paralelní kvinty a oktávy předmětem opovržení, kde fuga má tak jasný pravidla, že vybočit znamená zařadit se mezi nedouky. Tam se pozná génius. Tam, kde jsou ty pravidla striktní a tvrdý. Platí to i ve víně. Můžete o svým víně do aleluja prohlašovat, že je to specificky oxidativně postavenej kousek, navazující na tradice Jury a Xerezu, dávnejch technologií z dob před pokročilou technologií, a že takhle má vlastně víno chutnat, ale nezakryjete tím fakt, že vám to prostě oxlo. Nebo zakryjete, ale jenom pro ty, pro koho jsou tyhle řeči důležitější než vlastní chuť. Možný je všechno, ale přežije jenom to nejlepší. Zrna od plev.

Dá se jít na poezii s vidlema?

Dřív jsem měl za to, že poezie je spíše věcí malého, že je to tajemnej a intimní dotyk, křehkej vhled, porozumění… souznění duše se slovem, s obrazem, s tóny, či harmonií. Pak se ale člověk dotkne i větších věcí, lesa, řeky, oceánu, nebe nebo nitra hmoty a zjistí, že tenhle lidskou myslí nesenej systém komunikace nějak přesahuje i mimo hájemství lidí, dotýká se i okolního světa a jeho řádu. A zvolna se začalo probouzet vnímání poezie jako prostředku, jazyka pro verbální, ale mnohem častěji i neverbální sdílení, respektive mnohem častěji spíš nasávání, protože sdílení předpokládá oboustrannou výměnu.
Neumím popsat proč, ale faktem je, že když jsou moje smysly vystaveny působení onoho ne zcela definovaného čehosi, ať ve slovech, v hudbě, v obrazech nebo třeba i ve vůních, reaguje na to tělo vyplavováním chemikálií, které signalizují pocit totální rozkoše. Tenhle pocit je samozřejmě hluboce adiktivní a jak se ho člověk jednou dotkne, zcela mu propadne a nemůže už bez něj fungovat.
A další věcí, které taky vlastně nerozumím, ale která taky funguje obrovským způsobem, je magnetismus. Jak ten fyzikální, tak i v přeneseném smyslu slova. Bere-li člověk věci příliš hopem, nabije si hubu. Co letí moc nahoru, padá pak hodně dolu. Ale já mám na mysli i magnetismus příběhu, obsahu a potkávání lidí. Znáte to, když vidíte tisíc lidí, dav, tisíce očí, ale jen v jedněch to sepne, proběhne jiskra. Nebo z popsané stránky na vás hned zakřičí právě to jedno, které hledáte. Jakési zkratky propojují v čase věci, které k sobě nějak patří.
Po většině podstatných věcí člověk sáhne tak nějak intuitivně, na první dobrou, bez rozmýšlení. Na první dobrou, ano, to je zřejmě pozůstatek toho požehnaného evolučního procesu, jimž nás příroda vyučila, když nás hnětla z prachu hvězd, až do dnešní podoby.

zen čmelák 2

Ale proč to píšu? A proč se v tom takhle motám? Jednak proto, že musím položit nějaký slovo vedle Ondrova. A to není snadnej úkol, vlomit se do stejnýho prostoru, hned vedle mistra zenový zkratky. Jedinou možností jak ztohoven, je asi nějaký zpola automatický psaní… nechat to téct tak, jak to je. A takhle já to prostě v duši mám, směs molekul a poezie.

Jako obyčejnej chemickej inža prostě musím mít ve svém popisu světa molekuly. Jinak to už neumím. No a pak, díky požehnanosti osudu, jsem se dostal do situací, díky kterým se mi do života začala pomaličku rozbalovat poezie. Nejdřív jako spíš jen matně tušenej výhonek, pak jako tajemný poupě, až se nakonec vyklubala čarokrásná květina, s tisícem tónů na každém okvětním lístku. Proč to? Kvůli tomu magnetismu? Možná. Nebo snad Osud vyslechl tu žádostivost duše, lačnění po pevnym bodu, hlad po smyslu, po kráse, po poezii… A zaplavil mě tím vším v míře zcela bezprecedentní? (Samozřejmě, mohl to bejt i Satanáš… Tumáš! Udav se, když si to tolik chtěl…). Jisto je, že ruku v ruce s tím ale kráčí i ta odvrácená tvář, ne-smysly, ne-krása… občas i hnusota a dost temný záhyby duše. V nemenších záplavách. Jenže tak je to vždycky, každý plus má i svý mínus.

Na vysvětlenou, po sedmnácti letech v laborce, po chemii potravin a po organický syntéze složek nukleových kyselin, jsme dostali do péče Vary… (a bylo to už před 14 lety). Já občas dost zavádějícím způsobem říkám, že „děláme“ Vary… jenže tak to samozřejmě není. Vary dělají Titáni, my jen máme to štěstí, že můžeme v rukou chvíli hýčkat to živý srdce bartoškovskýho festivalu, všechny filmy. S pomocí fantastickejch překladatelů titulkujeme prakticky všechno. Spousta lidí se mi směje, ale já od jistý doby neznám lepší příměry, než řeka poezie, záplavy obrazů, celosvětová informační svodka… Celý stovky chlapů a ženskejch na celym světě dokázali pohnout věcma, prolomit vlny, vepsat a snad i vecpat svý pocity a svou duši do obrazů, do hudby… A toho všeho se my dotýkáme, dnes jako pokorní služebníci slova.
Jo, samozřejmě se nabízí i jiná analogie, ta sekorovská, zavrtanej v zábradlí jsem, já, dámy a pánové, viděl všechno. A říkají mi Brouk Pytlík…

V každém případě, když každej rok tahle žeň skončí, člověk sundá ruce z klávesnice, vydechne a celej ten šílenej vortex geniálních obrazů světa, poezie, krásy, hnusu, tvořivosti i zvrácenosti… celá tahle bublina se na rok zase vyfoukne. A najednou se rozhostí klid, smírnej nepohyb… A duše pak potřebuje doteky zelenýho, lesa, šumění, ořechy, půdu, zázrak vinohradu, nezdolnost božího stvoření ve včelách, v kytkách, v celym tom požehnanym cvrkotu přírody. A to se stalo před týdnem. Vary skončily a duše chvilinku střízlivěla.
Takže ano, myslím si, že i na poezii se někdy musí jít s vidlema. Ale jen občas, protože ta krásná, ta je pořád malá, křehká a intimní.
Zvláštní, co toho člověk nakecá… A přitom by stačilo říct jen pár slov…
Skončily Vary. Je čas i na pořádnou práci… ;O)

Takže co dál?
Dál už je to samozřejmě jednoduchý. Člověk ten léčivej nepohyb vydrží jen chvilku. Seďte totiž na zadku, když hned vedle vás tlačí káru další hombre sincero, Ondra. To nejde.

Takže co? Takže třeba beton.

A pak? Pak třeba ořechy…

Ořechy

A pak třeba višně…

Višně

Cesta k lihovaru je fakt dost spletitá, ale je plná fantastický poezie a magnetismu…

 

Jak jsme nejeli na třešně

Dali jsme předsevzetí pracovat s krajinou. Jít po ovoci stromů, který rostou bez ošetřování; využívat to, co by jinak padlo na zem a shnilo. V tom si rozumíme s klukama a holkama z Na Ovoce, která má podobný cíle, jen chce to ovoce zpřístupnit lidem. My ho chceme pro sebe a pak až tu kořalku lidem. Občas na tuhle partu slyším kritiku, že ukazujou na stromy, který někomu patřej a lidi jim to pak budou chodit rvát. Nemyslím si, že by to byl problém. Kdo chce jít na třešně, na třešně půjde. Appka mu jenom pomůže je najít. A pokud vím, stromy v databázi se vždycky objeví jen se souhlasem jejich majitele. Protože všechno někomu patří.DSC02456Poprosil jsem jejich Katku, aby mi dala tip na nějaký třešně okolo Prahy. Ne u silnice, ne zarostlý v lese. Založili bychom první kvasy k pálení a na podzim by pak vznikala třešňovice. Katka se vytasila s parádní třešňovkou v Uhříněvsi, která patří pod Výzkumný ústav živočišné výroby. Zavolej panu Kudrnovi, má to tam na starosti. Ano, ano, přijeďte si. Je to celej sad, povídá pan Kudrna. Jsou to vysokokmeny, je to volně přístupný. Když to budete chtít všechno, nechal bych udělat nějaký cedule NEVSTUPOVAT, jinak vám to oberou lidi.DSC02477

Čau, nechtěl bys se mnou na třešně? Aha, jasný. Jo aha, odřel by ses. Dobře. Ahoj, nepojedeš ve středu na třešně? Co? Závratě? Aha, tak promiň. Nazdar, co takhle zajet ve středu do Uhříněvsi na třešně? V obchodě? No, taky je tam maj, ale tohle je v přírodě… haló?DSC02486

Už vím! Sociální sítě! Hledáme česáče ovoce. Začínáme třešněma a pojedeme až do podzimu! Jede, dva, tři, deset retweetů. Mail ani jeden. Po týdnu jsem nakonec dal dohromady pět lidí, co by si rádi natrhali pro sebe a když budou mít dost, trochu nám pomůžou. Pane Kudrno, tak my bychom přijeli ve středu. Kolik myslíte, že toho tak nezkušenej česáč natrhá za den? Cože? Třicet kilo? Aha. Tak počkejte, ještě se vám ozvu.IMG_3722

Kalkulačku a papír: Třešně od farmáře máme za 6 korun kilo (když vezmeme asi ty tři tuny) v horší kvalitě, za 9 korun v tý áčkový. Očesaný, chlazený, v přepravkách. Dovezou nám je před dveře moštárny a budou z Libčic, pár kiláků od Turska. Naproti tomu punk, to je jedna dodávka, šest lidí. Celej den budeme makat a každej nasbíráme třicet kilo. Kolik jim můžu dát za kilo, aby se mi to ještě vyplatilo? Čtyři kačky? Možná. Krát třicet, to máme sto dvacet korunek. No, na ulici to nenajdeš, ale že bych za to dělal celej den…DSC02488Jak je tohle možný? Jak je možný, že ovoce zadarmo je takhle drahý? Že spíš spadne na zem, protože nikdo nemá vůli ho očesat? Rozdíl je totiž v tom, co vlastně děláte. Pokud si chcete udělat domácí likér, zavařeninu, džem na palačinky na celej rok, vyrazíte tam s dětma a těch dvacet třicet kilo dáte. Po večeři se na to vrhnete, ve vaně to vypeckujete, dáte do sklenic a o půlnoci můžete zavařovat. Radost až na kost a ještě dáte fotku na fejsbůček, jak jste šikovný. Když ale potřebujete jet už jen v malinko větším, nemáte šanci. Největší podíl z ceny ovoce totiž tvoří ruční práce – česání. Souvisí to s tím, jak dneska vypadají sady. Pásy zákrsků, přizpůsobených pro strojový ošetřování i sklizeň. Bez traktoru na ovoce nelez. Jsme u kořene problému zemědělství. Aby se vám něco vyplatilo pěstovat, musíte toho mít hodně. Když toho máte hodně, bude to v podstatě monokultura a potáhne si s sebou všechny monokulturní neduhy. Šíření patogenů, takže postřiky. Ovoce je nízko, tráva vysoká, nesmí to vlhnout, takže herbicid.IMG_9088Tlak na cenu a racionalizaci chápu. Lidi to chtěj levný, vy jim to levný dáte. Co ale v tomhle kontextu nechápu, je dotační politika EU, která to podporuje. Když už něco dotuju, logicky by to mělo být to, co si na sebe vydělává hůř, ale zase je to nějak lepší pro okolí. Návrat původních odrůd, který vydržej bez postřiku. Hluboko kořenící stromy, kde kořenovej systém snižuje erozi. Vysokokmeny, pod kterými se můžou pás ovce nebo kde se dá meziřadí rozorat a pěstovat tam zelka. Závěr? Na třešně jsme nejeli. Necháme si je letos přivézt v těch bednách a pokusíme se o převzetí sadu nebo o dlouhodobý pronájem tak, abychom majitele dotlačili k bioprodukci. Tlak musí bejt, že jo.

Tam, kde bydlí daň

Když chcete vyrábět alkohol, je celkem logický, že ho budete mít celkem dost. Že vám bude někde ležet a zrát, než ho nalahvujete a prodáte. Kde bude ležet? V našem případě většinou v sudu, protože zrání ve dřevě je podle mě to, co zdejším kořalkám chybí. To by chtělo změnit. Ročně hodláme vyrobit maximálně 2000 litrů 100% lihu. To je trochu nepraktická hodnota, protože týhle koncentrace nikdy nedosáhnete, takže to v praxi znamená asi 4000 litrů 50% alkoholu, což je běžná koncentrace. Počítáme s tím, že vlajkovou loď nebudeme pouštět před třetím rokem. Počítejte se mnou: ročně 4000 litrů, za tři roky je to 12000 litrů chlastu. Kterej někde leží. Kde? Tomu místu se říká daňový sklad.DSC02071Malá matematická vsuvka. Z jednoho hektolitru 100% lihu je třeba odvést státu 28.500 Kč. Tomu se říká spotřební daň. Z litru 100% alkoholu je to teda 285 korun. Z litru 50% alkoholu je to 142,50 Kč, z půllitrový láhve je to pěkných 71,25 Kč. To samozřejmě není všechno, protože tam ještě nemáme DPH 21%, to ovšem vypočítáváte celkový ceny láhve. Takže pokud po tříletým zrání budu chtít, aby se láhev vešla do 500 Kč, nechám státu 71,25 za spotřebku a dalších 105 za DPH. Je teda jasný, že když má stát na jedný vaší láhvi skoro dvě stovky, bude si na svoje prachy dávat zatracenýho majzla. Za vaše prachy, to je snad jasný.DSC_0023Malá zeměpisná vsuvka. U nás to ještě není zdaleka tak hrozný. Když budete chlastat ve Norsku, na spotřební dani z půllitrovky 40% alkoholu dáte jejich státu 464 Kč. Na Islandu i ve Švédsku to bude kolem tří stovek, ve Finsku i v Austrálii přes dvě kila. Nejmíň si stát bere v USA, asi dva dolary. Z Evropy jsou nejmenší hamouni v Itálii a Španělsku, kolem čtyřiceti korun.DSC02485Takže daňový sklad. Je to místo, kde váš alkohol leží a zraje. U toho se samozřejmě odpařuje. Tomu odparu se poeticky říká andělský podíl, techniky ztráty odparem a na to se podíváme jindy. Zajímavá kapitola. Větší poetika daňového skladu je v tom, že alkoholu tam může být maximálně 250 litrů, jinak už to není jen daňový sklad, ale taky sklad nebezpečných hořlavin. Nastupujou hasiči, na který se taky radši podíváme jindy. Velice zajímavá kapitola.DSC_0001Když konečně máte sklad, který jste vybavili nehořlavou elektroinstalací, kanálkama na odtok hořlaviny v případě rozlití a požárním sprinklerem a následně jste mu postavili úplně jinej barák, protože sklad hořlavin přece nemůžu mít ve vlastním domě, ani kdybych chtěl, můžeme začít instalovat síť. Na co? Přece na kamery. Protože tam, kde bydlí chlast, bydlí taky daň. A ta daň je státu, takže mu na ni (za svý, jak jinak) musíte dávat bacha. Popisovat to detailně nemá smysl, udělal to hned po vzniku zákona Martin Žufánek a udělal to pěkně. Fakt, že za mraky peněz nepřetržitě streamujete ležící sudy (slow sud TV), vás ještě nepřipravuje o možnost osobní návštěvy celníků. Ti můžou přijít kdykoliv. Opravdu kdykoliv.DSC_0020Závěr? Každá země má něco. Někde mají kolky, aby bylo jasný, že láhev bez kolku se prostě na trhu nesmí objevit. Když se objeví, je to vaše vina. Daň platíte podle toho, kolik jste odebrali kolků. Jinde mají lihová měřidla. Všechno, co vypálíte, proteče přes měřidlo. Daň platíte podle záznamů z měřidla a když někdo zjistí, že jste s ním dělali (s)kopičiny, jdete si sednout. Někde maj zaplombovanou celou destilační kolonu, abyste si nemohli ukápnout někam vedle. Jinde maj kamery, abyste si nemohli odsát koštýřem panáka. My máme všechno. Zapečetěnou kolonu, měřidlo, kolky i kamery. Proč? Protože kradů všici. Neasi.